Objevování nové hudby mimo doporučené algoritmy

Objevování nové hudby mimo doporučené algoritmy stojí na zdrojích, které neznají vaši historii poslechu: rozhlasové pořady s dramaturgem, katalogy vydavatelství, předkapely na koncertech, recenze, doporučení konkrétních lidí a kredity u skladeb. Každý z nich vybírá podle jiného klíče než „podobné tomu, co už hrajete“, a proto přináší věci, na které by automatický výběr přišel pozdě nebo vůbec.

Proč automatická doporučení nestačí

Doporučovací systém vychází z toho, co jste poslouchali, a z chování lidí s podobným profilem. Je v tom dobrý, ale má dvě vestavěná omezení. Nová nebo okrajová nahrávka se do nabídky dostane, až když ji poslouchá dost lidí, takže přichází se zpožděním. A systém je laděný na to, abyste poslouchali dál, takže dává přednost skladbám, které nepřeskočíte – tedy těm, které se podobají známým.

Automatické výběry bych proto nevyhazovala, jen bych jim nechala roli jednoho zdroje z několika.

Rádia s dramaturgií a hudební publicistika

Rozhlasový pořad sestavuje člověk, který za výběr ručí jménem a obvykle k němu něco řekne. Český rozhlas má pro různé směry samostatné stanice: Radio Wave se věnuje současné alternativě a klubové scéně, Vltava vážné hudbě, jazzu a hudbě mimo hlavní proud, digitální stanice Jazz a D-dur jednomu žánru nepřetržitě. Vedle nich fungují internetová a komunitní rádia, kde jednotliví moderátoři hrají úzce vymezený výběr. Většina pořadů zůstává dostupná v archivu i se seznamem odehraných skladeb, takže se k tomu, co zaujalo, dá vrátit.

Recenze dělají totéž písemně. Považuji za užitečnější sledovat dva nebo tři konkrétní recenzenty než číst hodnocení napříč weby, protože po pár textech víte, v čem se s nimi shodnete a kde se rozcházíte. Recenzent, se kterým pravidelně nesouhlasíte ze stejného důvodu, je skoro stejně dobrý ukazatel jako ten, kterému věříte. Výroční žebříčky časopisů a rozhlasových redakcí pak poslouží jako hotový seznam na několik týdnů.

Vydavatelství a kredity jako mapa

Malá nezávislá vydavatelství mívají rozpoznatelný rukopis. Kdo vybírá, co pod značkou vyjde, vybírá podle vlastního vkusu, a pokud se vám od jednoho labelu líbí dvě desky, je slušná šance, že se bude líbit i třetí. Label najdete na obalu, ve streamovací aplikaci v údajích o albu nebo na platformě Bandcamp, kde mají vydavatelství vlastní stránky s celým katalogem.

Druhou mapou jsou kredity. U skladby bývá uveden autor hudby a textu, producent, často i zvukař a hostující muzikanti; streamovací aplikace je zobrazují v nabídce u skladby a podrobně je eviduje databáze Discogs. Za sebe bych začala u producenta, protože právě on často stojí za zvukem, který vás na desce chytil, a jeho další práce vás zavede k interpretům, které byste podle žánru nehledali. Podobně funguje sledování jednoho bubeníka nebo basisty napříč kapelami.

Předkapely a festivalové programy

Předkapelu vybírá hlavní kapela nebo pořadatel a málokdy náhodně – bývá to někdo spřízněný zvukem nebo scénou. Stačí přijít na začátek večera a půl hodiny poslouchat. Živé vystoupení navíc ukáže, co nahrávka skryje: jestli kapela písně unese bez studiové úpravy. Nejlépe se to pozná v menším sále, kde stojíte pár metrů od pódia; čím se takový koncert v klubu liší od velké haly, je popsáno zvlášť.

Festivalový program je seznam desítek jmen, která někdo vybral a seřadil. Radím projít si ho předem a pustit si od každého neznámého jména jednu skladbu; na místě pak víte, kam zajít mezi dvěma velkými koncerty. Malé scény a odpolední časy jsou místem, kde hrají kapely, o kterých se bude mluvit za rok či dva.

Doporučení od lidí a jak si o ně říct

Nejlepší tipy přicházejí od konkrétních lidí, ale záleží na tom, jak se zeptáte. Na otázku „co teď posloucháš“ dostanete seznam jmen, se kterým si neporadíte. Lepší je požádat o jedno album a o důvod. Věta typu „pusť si to kvůli tomu, jak tam hrají dechy“ vám řekne, čeho si všímat, a z neznámé desky udělá úkol s jasným zadáním.

Dobrým zdrojem jsou prodavači v obchodech s deskami, pořadatelé klubových večerů a samotní muzikanti – ti v rozhovorech rádi jmenují, co je ovlivnilo, a takový výčet je hotový seznam k poslechu. Vyplatí se tipy i vracet: kdo je rozdává, dostává je zpátky.

Jeden večer týdně a zápisník

Bez pravidelnosti se z objevování stane sbírání názvů, které si nikdy nepustíte. Doporučila bych vyhradit jeden večer v týdnu a jeden zdroj: tento týden archiv rozhlasového pořadu, příští katalog jednoho vydavatelství, pak kredity oblíbené desky. Tipy si pište na jedno místo a z každého večera si odneste nejvýš tři alba, která si pustíte celá.

Co obstojí, uložte do průběžného seznamu; jak ho udržet poslouchatelný, radí text o tom, jak sestavit playlist. Po několika měsících na něm bude vidět, že se hudební vkus formuje postupně, po malých krocích. Dnes stačí jediné: otevřete kredity alba, které máte nejraději, najděte jméno producenta a pusťte si jinou desku, na které pracoval.

Zdroje

• Český rozhlas: programová schémata a archiv pořadů stanic Radio Wave, Vltava, Jazz a D-dur
• Discogs: Database Guidelines – evidence vydavatelství a kreditů
• Bandcamp: Bandcamp Daily a stránky vydavatelství
• IFPI: Engaging with Music – zpráva o poslechových zvyklostech
• Institut umění – Divadelní ústav: analýzy hudebního sektoru v České republice