Vinylová deska jako sběratelský předmět i poslech

Vinylová deska má dvě tváře, které se ne vždy kryjí: je to nosič k poslechu a zároveň předmět, který se sbírá. Co dělá desku zajímavou pro sběratele – konkrétní vydání, lisovna, zachovalý obal – nemusí znamenat, že hraje nejlépe, a naopak. Kdo rozumí tomu, jak deska vzniká, jak se popisuje její stav a jak ji uložit, vybírá s rozmyslem pro oba účely.

Jak deska vzniká: řez, matrice a lisování

Na začátku je řez. Rycí hlava vyřeže podle hotového masteru drážku do lakové fólie, případně přímo do měděné desky při postupu zvaném DMM (Direct Metal Mastering). Z řezu se galvanicky vyrobí kovové matrice a mezi dvěma matricemi se v lisu za tepla vylisuje deska z PVC. Matrice se postupně opotřebovávají, takže výlisky z téže série nemusejí být úplně shodné.

Dlouhohrající deska o průměru 12 palců se přehrává rychlostí 33⅓ otáčky za minutu a na jednu stranu se rozumně vejde kolem dvaceti minut hudby. Delší strany znamenají užší a mělčí drážky, tedy tišší záznam a slabší basy. Proto se některá alba vydávají na dvou deskách nebo na 45 otáček – hudby je na straně méně, ale drážka má víc místa.

Gramáž a barva: co říkají a co neříkají

Běžná deska váží zhruba 120 až 140 gramů, těžší vydání mívají 180 gramů. Vyšší hmotnost dělá desku tužší, méně náchylnou k prohnutí a příjemnější do ruky. Podle mě se ale gramáž jako znak kvality přeceňuje, protože hloubka drážky je stejná u lehké i těžké desky a o zvuku rozhoduje hlavně mastering, kvalita řezu a čistota lisování. Dobře vylisovaná lehčí deska zahraje lépe než těžká s nepovedeným řezem.

Barevné a průhledné desky jsou dnes běžné a zvukově bývají s černými srovnatelné. Opatrnější bych byla u obrázkových desek (picture disc), kde je motiv zalisovaný pod tenkou hrací vrstvou; mívají vyšší povrchový šum a berou se spíš jako předmět na pohled.

První vydání, reedice a jak je od sebe poznat

První vydání je sběratelsky nejžádanější, protože vzniklo v době nahrávky a obvykle z původního masteru. Reedice je pozdější výroba téhož alba – někdy ze stejných podkladů, jindy z nového masteru, který může znít jinak. Lépe ani hůř to předem neznamená: některé reedice jsou připravené pečlivě z původních pásů, jiné vycházejí z digitálního zdroje určeného pro CD.

Vydání se rozlišují podle katalogového čísla na obalu a etiketě a podle matričního čísla, které je vyryté nebo vyražené v hladké ploše mezi koncem drážky a etiketou. Tento údaj prozradí konkrétní řez a často i lisovnu. Volně přístupná databáze Discogs eviduje u většiny titulů jednotlivá vydání včetně těchto znaků, takže se dá desku v ruce porovnat se záznamem. Za sebe bych sbírání brala jako zálibu: desku pořizujte proto, že ji chcete poslouchat a mít, ne s představou, že na ní jednou vyděláte.

Stav desky a obalu podle běžné stupnice

Stav se popisuje ustálenou stupnicí, kterou rozšířil americký časopis Goldmine. Deska a obal se hodnotí každý zvlášť, zápis „VG+/VG“ tedy znamená desku ve stavu VG+ a obal ve stavu VG.

Mezi VG a G se ještě používá mezistupeň Good Plus. Hodnocení je z velké části subjektivní a dva prodejci tutéž desku ohodnotí různě. Dívala bych se proto na desku pod ostrým světlem z boku: vlasové rýhy od papírového obalu jsou hlavně kosmetické, kdežto rýha, kterou cítíte nehtem, bude slyšet při každé otáčce. Prohnutí poznáte, když desku položíte na rovnou plochu nebo ji necháte točit na talíři a sledujete okraj.

Skladování nastojato a zacházení

Desky patří do police nastojato, těsně vedle sebe, aby se nenakláněly, ale ne napěchované. Ve sloupci naležato tlačí horní kusy na spodní, desky se prohýbají a na obalech vzniká kruhový otisk. Vinyl měkne teplem, takže police nemá stát u topení ani na přímém slunci, a papíru v obalech škodí vlhko.

Doporučila bych vyměnit obyčejné papírové vnitřní obaly za antistatické s fólií, protože papír při každém vytažení zanechává jemné rýhy a prach. Vnější průhledný obal ochrání přebal před odřením. Desku berte za okraj a etiketu, před hraním setřete prach karbonovým kartáčkem a po doznění ji rovnou vraťte do obalu.

Poslech z desky je ze své podstaty poslech celého alba v pořadí, které určil interpret, a tím se liší od skládání vlastních výběrů, jak je popisuje text o tom, jak postavit playlist. Právě opakované a soustředěné přehrávání jedné strany je jednou z cest, kterými se hudební vkus formuje. Až budete příště držet desku v ruce, najděte na ní matriční číslo a zkuste podle něj určit, které vydání to je – je to nejrychlejší způsob, jak se v nich naučit číst.

Zdroje

• Goldmine Magazine: Record Grading Guide (Goldmine Standard)
• International Electrotechnical Commission: IEC 60098 – Analogue audio disk records and reproducing equipment
• Library of Congress: Care, Handling, and Storage of Audio Visual Materials
• Discogs: Database Guidelines – pravidla pro evidenci vydání a matričních čísel
• GZ Media, Loděnice: technické podklady k výrobě vinylových desek