Hudební vkus se formuje déle, než se čeká

Hudební vkus není hotová věc, kterou si člověk odnese z dospívání a pak už jen opatruje. Skládá se z toho, co jste slyšeli doma, co hrálo okolí, kolikrát jste se k čemu vrátili a jaké cesty k hudbě máte právě teď po ruce. Mění se pomalu, ale mění se celý život – a dá se mu v tom pomoci, pokud víte, které z těch vlivů máte ve vlastních rukou.

Z čeho se vkus skládá: domov, okolí a dostupnost

První vrstvu nikdo nevybírá. Tvoří ji rádio v kuchyni, desky a kazety rodičů, písničky ze školy a z tábora. Druhou vrstvu přinášejí lidé kolem: spolužáci, starší sourozenci, parta, se kterou se jezdí na koncerty. Hudba v tom věku slouží i jako poznávací znamení, takže se s ní přebírá také oblékání, slovník a místa, kam se chodí.

Třetí vrstva je čistě praktická a mluví se o ní nejméně: co je vůbec k dosažení. Kdo vyrůstal s jednou rozhlasovou stanicí a hrstkou nosičů, poslouchal je do úmoru a znal je nazpaměť. Dnes je k dispozici skoro všechno najednou a potíž se obrátila – nahrávek je tolik, že u žádné nezůstanete dost dlouho. Podle mě právě tohle vysvětluje pocit, že novější hudba „splývá“: nebývá horší, jen dostala desetinu času, který kdysi dostalo jedno album.

Opakovaný poslech jako hlavní nástroj

Skladba se při prvním poslechu málokdy ukáže celá. Napoprvé vnímáte hlas, tempo a celkovou barvu. Při třetím nebo čtvrtém poslechu začnete rozeznávat formu – kde přichází refrén, kde se mění harmonie, co dělá basa pod zpěvem. Teprve tehdy se dá poctivě říct, jestli se vám nahrávka líbí, nebo ne. U žánrů s delšími plochami a méně zřetelnou písňovou formou, jako je jazz, vážná hudba nebo ambient, to trvá déle.

Považuji opakování za podceňovanější než šíři záběru, protože deset alb slyšených pětkrát vám dá víc než padesát alb slyšených jednou. K soustředěnému poslechu se dobře hodí fyzický nosič, který nejde přeskakovat jedním dotykem; proto se tolik lidí vrací k tomu, co nabízí vinylová deska se dvěma stranami po zhruba dvaceti minutách. Stejně dobře ale poslouží celé album puštěné od začátku do konce bez zásahu do pořadí.

Proč se vkus v dospělosti hýbe pomaleji

Důvody jsou hlavně organizační. Ubývá hodin, kdy hudba hraje jako hlavní činnost, a přibývá poslechu na pozadí při práci nebo v autě. Zužuje se okruh lidí, kteří vám něco nového pustí. A sáhnout po známém je vždycky nejkratší cesta, zvlášť když na výběr zbývá pár minut.

K tomu se přidává způsob, jakým hudbu nabízejí aplikace. Doporučení vycházejí z toho, co jste už poslouchali, a z chování posluchačů s podobnou historií, takže přirozeně přidávají další kusy téhož. Jak se v tom liší jednotlivé streamovací služby, jaký mají katalog a co znamenají údaje o datovém toku, je téma na samostatný text. Pro vkus je podstatné jedno: pohodlný zdroj hudby vás drží tam, kde už jste, a posun musí přijít odjinud.

Jak záběr rozšiřovat bez přemáhání

Skok do úplně cizího žánru většinou skončí po dvou skladbách. Lépe funguje postup po sousedech. Od oblíbené kapely vede cesta k jejímu producentovi, k hostujícím muzikantům, k vydavatelství, u kterého vychází, nebo k interpretům, které sama uvádí jako vzory. Každý takový krok je malý a pořád se v něm máte čeho chytit – známý zvuk kytar, podobný způsob zpěvu, stejný bubeník.

Zdrojů, které nejsou závislé na vaší dosavadní historii, je víc, než se zdá: rozhlasové pořady s dramaturgem, recenze, předkapely na koncertech, doporučení od lidí, jejichž vkusu věříte. Podrobně je rozebírá článek o tom, jak vypadá objevování nové hudby mimo doporučené algoritmy. Za sebe bych začala u lidí, ne u seznamů, protože člověk vám k doporučení řekne i důvod a ten důvod napoví, čeho si při poslechu všímat.

Nové věci je dobré mít kam uložit. Jeden průběžný playlist, do kterého přihazujete nálezy a jednou za čas ho protřídíte, poslouží jako deník: po roce v něm uvidíte, kudy se váš poslech posunul. Skladby, které tam vydrží třetí probírku, už ke vkusu patří.

Vkus jako výsledek pozornosti, ne žebříček

O vkusu se často mluví jako o soutěži – kdo zná víc okrajových jmen, kdo co poslouchal dřív. Tuhle hru bych nechala stranou, protože zaměňuje přehled za vztah k hudbě. Znát stovku kapel podle názvu je něco jiného než umět u jedné desky říct, co na ní funguje a proč.

Užitečnější měřítko je schopnost popsat, co slyšíte. Kdo dokáže pojmenovat, že ho na skladbě baví suchý zvuk bicích, nečekaná změna tóniny v mezihře nebo text, který se nerýmuje tam, kde byste to čekali, ten má vkus vypracovaný bez ohledu na žánr. A stejně tak k němu patří vědět, co vás nebaví, a umět říct důvod, který je lepší než „to není pro mě“.

Měsíční plán pro posluchače, který chce dál

Doporučila bych jednoduché pravidlo na čtyři týdny: každý týden jedno album, které neznáte, a to třikrát celé, pokaždé v jiné situaci – jednou při chůzi, jednou doma z reproduktorů, jednou ve sluchátkách bez další činnosti. Vybírejte střídavě ze čtyř směrů: jednou tip od známého, jednou vydavatelství oblíbené kapely, jednou recenzi a jednou předkapelu z koncertu, na který se chystáte.

Po každém albu si napište dvě věty: co vás zaujalo a co vám vadilo. Na konci měsíce budete mít čtyři desky, které opravdu znáte, a osm vět, ze kterých je vidět, kam se váš hudební vkus hýbe. Jako první krok si ještě dnes vyberte to první album a pusťte si ho od první skladby do poslední.

Zdroje

• IFPI (International Federation of the Phonographic Industry): Engaging with Music – zpráva o poslechových zvyklostech
• Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity: Slovník české hudební kultury (ed. J. Fukač, J. Vysloužil)
• Český rozhlas: hudební dramaturgie stanic Radio Wave, Vltava a Jazz
• Luděk Zenkl: ABC hudebních forem