Setlist kapely: jak se staví pořadí skladeb večera

Setlist je pořadí skladeb, které kapela večer odehraje, a staví se od dvou pevných bodů: od otvíráku a od závěru. Mezi ně se skládá křivka, která energii střídavě zvedá a pouští, tak aby po sobě nešly dvě skladby ve stejném tempu a tónině a aby výměny nástrojů a přelaďování nepadly do míst, kde by večer zastavily.

Stejné písně v jiném pořadí dají jiný koncert. Proto si kapely setlist píší předem a před turné ho zkoušejí jako celek, včetně přechodů.

Otvírák: skladba, která musí fungovat napoprvé

První skladba má dva úkoly. Publiku říká, co ho čeká, a kapele i zvukaři dává čas se usadit, protože zvuk v plném sále je jiný než při odpolední zkoušce v prázdném. Lidé pohltí část výšek a zkrátí dozvuk, takže se během první písně dolaďují poměry v ozvučení i v odposleších.

Na začátek se proto hodí skladba, kterou kapela zahraje s jistotou, s jasným rytmem a bez choulostivých míst. Tichý úvod jen s hlasem a kytarou je risk a nejtěžší pěvecké číslo se sem obvykle nedává. Za sebe bych na první místo nedávala ani největší hit: sál ho ocení víc, až bude rozehraný, a kapela by si vystřílela to nejlepší v době, kdy se zvuk teprve ladí.

Křivka večera místo rovné čáry

Deset rychlých skladeb za sebou zní po dvaceti minutách jako jedna dlouhá. Osvědčené schéma proto energii vede ve vlnách. Začátek tvoří dvě tři svižné písně bez mluvení, pak přijde první zvolnění, střed patří pomalejším a méně známým věcem nebo akustické vsuvce a poslední třetina stoupá k závěru.

Nové skladby se nejčastěji umisťují do první poloviny mezi dvě známé. Publikum je ještě pozorné a neznámou píseň unese, když ví, že po ní přijde něco, na co čeká. Podle mě je tohle místo, kde se setlisty kazí nejčastěji: tři novinky v řadě uprostřed večera sál viditelně ochladí a kapela ho pak dvě písně získává zpět.

Nejsilnější známá skladba patří na konec hlavní části. Koncert tak končí na vrcholu a zároveň to dává smysl přídavku.

Tempo, tónina a nástroje mezi skladbami

Dvě písně ve stejné tónině a podobném tempu splynou, i když jsou každá jiná. Při řazení se proto hlídá, aby se sousední skladby lišily aspoň v jednom z těch dvou parametrů. Naopak tam, kde má jedna píseň plynule přejít do druhé bez pauzy, se společná nebo příbuzná tónina hodí a přechod se nazkouší jako součást aranžmá. Stejnou logiku má ostatně i řazení nahrávek, jak ukazuje článek o tom, jak sestavit playlist, který vydrží víc poslechů.

Druhé hledisko je čistě praktické. Skladby v podladění, s kapodastrem nebo na jiný nástroj se seskupují k sobě, aby se kytara neměnila po každé písni. Pauza na ladění má v setlistu své místo předem: zpěvák do ní řekne pár vět, bubeník drží rytmus nebo klávesy podloží plochu. Dvacet vteřin ticha, ve kterém je slyšet jen ladička, působí ze sálu jako minuta.

Ohled se bere i na zpěv a na bubeníka. Nejvyšší a nejhlasitější čísla se nedávají těsně za sebe a po fyzicky nejnáročnější skladbě následuje něco, u čeho se dá vydechnout.

Délka setu podle přiděleného slotu

Klubový koncert hlavní kapely trvá obvykle hodinu a čtvrt až hodinu a půl, předkapela dostává kolem půl hodiny. Na festivalu je slot pevný a často kratší, protože na pódiu čeká další kapela a čas určený na přestavbu se nedá natáhnout. Kdo přetáhne, tomu může pódiový manažer zvuk jednoduše stáhnout.

Festivalový setlist se proto nepíše jako zkrácený klubový, ale znovu. Vypadnou pomalé a méně známé věci, mluví se míň a pořadí počítá s publikem, které z velké části přišlo na někoho jiného. Rozumné je mít označené dvě skladby, které lze vypustit, kdyby se začínalo se zpožděním. Jak tohle ovlivňuje plánování návštěvníka, popisuji v textu o přípravě na festivalovou sezónu.

Přídavek jako plánovaná část programu

Přídavek dnes většinou není překvapení ani pro kapelu. Je napsaný v setlistu, oddělený čarou, a tvoří ho jedna až tři skladby. Běžná stavba je začít tišeji, třeba jen s částí kapely, a skončit písní, kterou zná celý sál.

Považuji za poctivější, když si kapela nechá jednu skladbu v záloze mimo seznam a zahraje ji jen tehdy, když si ji publikum opravdu vyžádá. Plánovaný přídavek pak zůstane součástí dramaturgie a večer má pořád kam uhnout.

Papírový setlist přilepený na pódiu

Na pódiu má setlist podobu listu papíru vytištěného velkým tučným písmem, aby šel přečíst vestoje a v barevném světle. Lepí se páskou na podlahu u odposlechu, na zesilovač nebo ke stojanu, bubeník ho mívá u nohy. Kromě zkrácených názvů na něm bývají pracovní poznámky: tónina, kapodastr, výměna kytary, kdo skladbu odpočítává.

Kopii dostává i zvukař a osvětlovač, kteří si podle ní připravují nastavení pro jednotlivé písně. Od jejich stanoviště je ostatně stavba večera nejlépe slyšet, protože tam hraje zvuk nejvyrovnaněji.

Kdo setlist skládá poprvé, tomu doporučuji napsat názvy skladeb na lístečky, ke každé připsat tempo, tóninu a nástroj a pořadí skládat na stole. Sousedy se stejnými údaji je tak vidět na první pohled. Hotové pořadí pak přehrajte na zkoušce vcelku se stopkami, včetně pauz a mluvení, protože skutečná délka setu vychází pravidelně delší než součet stopáží.

Zdroje

• Luděk Zenkl: ABC hudební nauky, Editio Bärenreiter Praha
• Sound on Sound, články o přípravě živého vystoupení a práci na pódiu
• Gary Davis, Ralph Jones: Sound Reinforcement Handbook, Yamaha / Hal Leonard
• Berklee Online, studijní materiály k živému vystupování a stavbě koncertního programu