Zvuk na koncertě: proč to u zvukaře hraje nejlépe

Zvuk na koncertě je nejvyrovnanější u mixážního pultu z prostého důvodu: zvukař míchá podle toho, co slyší na místě, kde stojí. Poměr zpěvu a kapely, množství basů i celkovou hlasitost nastavuje pro tenhle bod a všude jinde v sále je výsledek o něco jiný. Čím dál od pultu a blíž ke stěnám nebo k pódiu, tím větší odchylka.

Stanoviště zvukaře se označuje zkratkou FOH, z anglického front of house. Bývá v ose sálu, obvykle ve dvou třetinách hloubky plochy pro publikum nebo o něco blíž, aby bylo v dosahu hlavních reprosoustav a zároveň dost daleko od pódia.

Proč je pult v ose sálu

Hlavní ozvučení visí nebo stojí po levé a pravé straně pódia. Uprostřed mezi oběma stranami doráží zvuk z obou ve stejný okamžik, takže zpěv zní ze středu a nástroje rozmístěné ve stereu jsou tam, kam je zvukař dal. Kdo stojí výrazně u jedné strany, slyší hlavně bližší reprosoustavu a z druhé jen zpožděný zbytek.

Středová osa má ještě jednu zvláštnost, která se týká basů. Když subwoofery stojí vlevo a vpravo, jejich vlny se uprostřed sčítají a vzniká pruh se silnějšími basy. O pár kroků vedle se naopak na některých frekvencích částečně odečítají. Sama bych si proto stoupla těsně před pult nebo krok vedle něj, ne o deset metrů stranou, kde už basová linka ztrácí obrysy.

Line array a bodová reprosoustava

Klasická reprosoustava na stojanu se chová přibližně jako bodový zdroj. Zvuk se z ní šíří do všech směrů v rámci vyzařovacího úhlu a s každým zdvojnásobením vzdálenosti klesne hladina zhruba o šest decibelů. V klubu to stačí, ve velkém sále by ale přední řady dostaly příliš a zadní málo.

Line array je svislý sloupec stejných jednotek zavěšených nad sebou. Jejich vlny se skládají do úzkého svislého svazku, který se směrem dál rozbíhá méně, a hladina proto v určité vzdálenosti klesá pomaleji, přibližně o tři decibely na zdvojnásobení. Zakřivením sloupce se navíc určuje, které jednotky míří dozadu a které pod sebe na přední řady. Výsledkem je menší rozdíl hlasitosti mezi začátkem a koncem sálu a méně zvuku poslaného na strop.

Podle mě se dá z pohledu na ozvučení odhadnout, kde hledat dobré místo. Dvě bedny na stojanech znamenají stát blíž a ve středu, vysoké zavěšené sloupce dovolují ustoupit hodně dozadu, aniž by se zvuk rozpadl.

Proč u stěn a v rozích duní basy

Nízké frekvence mají vlnové délky v řádu metrů a v uzavřeném prostoru se odrážejí mezi protilehlými stěnami. Na některých frekvencích vznikají stojaté vlny s místy, kde je tlak největší, a místy, kde téměř mizí. U stěny je akustický tlak basů vždy vysoký a v rohu, kde se potkávají tři plochy, nejvyšší.

Proto u zadní stěny klubu basa splývá v jeden tón a kopák ztrácí úder, zatímco tři metry od ní je všechno čitelné. Za nejčastější omyl považuji představu, že vzadu u zdi bude ticho a čistě. Tišší jsou tam výšky, basů je naopak víc.

Proč je u pódia slyšet hlavně kapela, ne ozvučení

Hlavní reprosoustavy míří přes první řady dál do sálu. Kdo stojí u zábradlí, je pod nimi nebo mimo jejich vyzařovací úhel a slyší to, co vychází přímo z pódia: akustické bicí, kytarové zesilovače a odposlechy, tedy monitory namířené na muzikanty. V odposlechu má každý hráč vlastní poměr nástrojů, který není určený pro publikum.

Zpěv bývá vpředu nejslabší, protože hlas bez zesílení bicí nepřekřičí. Větší pódia to řeší malými reprosoustavami na hraně pódia, kterým se říká front fill, i ty ale pokryjí jen úzký pás. Místo u zábradlí je skvělé na dívání; na poslech bych šla o deset až patnáct metrů dál. Tentýž jev je v malém sále ještě výraznější, jak popisuji u srovnání klubového a arénového koncertu.

Delay věže a vítr na otevřené ploše

Zvuk se vzduchem šíří rychlostí kolem 340 metrů za sekundu, na jeden metr tedy potřebuje necelé tři milisekundy. Na velké louce by hlavní ozvučení muselo hrát vpředu neúnosně nahlas, aby dosáhlo dozadu, a proto se po ploše staví další věže s reprosoustavami. Jejich signál se elektronicky zpožďuje o dobu, za kterou zvuk od pódia k věži doletí, a obvykle ještě o několik milisekund navíc. Ucho pak určuje směr podle vlny, která dorazí první, a kapela zní od pódia, i když většinu hlasitosti dodává věž.

Nejhorší místo je mezi dvěma zónami, kde je slyšet hlavní systém i věž s různým zpožděním a rychlé pasáže se slévají. Stačí popojít dopředu nebo dozadu.

Pod širým nebem do toho vstupuje vítr. Boční vítr odnáší hlavně vysoké frekvence, takže zvuk v poryvech střídavě jasní a tmavne, jako by někdo otáčel ekvalizérem. Po větru se zvuk nese dál, proti větru se ohýbá vzhůru nad hlavy. Večer, když se vzduch u země ochladí, bývá dosah naopak lepší než odpoledne.

Jak si místo ověřit během první skladby

Po příchodu si najděte pult a postavte se pár metrů před něj. Během první skladby sledujte dvě věci: jestli rozumíte slovům a jestli u basy rozeznáte jednotlivé tóny. Pokud ne, udělejte pět kroků od nejbližší stěny směrem ke středu a poslechněte si to znovu. Na festivalu pak stejný postup platí pro každou scénu zvlášť, jak rozvádí článek o přípravě na festivalovou sezónu.

Zdroje

• Gary Davis, Ralph Jones: Sound Reinforcement Handbook, Yamaha / Hal Leonard
• L-Acoustics, technická dokumentace k Wavefront Sculpture Technology a systémům line source
• Meyer Sound, technické texty k line array a ke zpožďovaným reprosoustavám
• Audio Engineering Society, publikace k ozvučování sálů a venkovních ploch
• Shure, vzdělávací publikace k ozvučování živých vystoupení