Tvůrčí blok u hudebníka a cesty ven z něj

Tvůrčí blok se v hudbě nejčastěji projevuje dvěma způsoby: buď nevzniká nic, nebo vznikají samé osmitaktové smyčky, které se nikdy nestanou skladbou. Obojí má řemeslné řešení. Pomáhá zmenšit úkol, omezit prostředky, stanovit časový limit, vzít do ruky jiný nástroj a opřít se o referenční skladbu. Společné mají to, že nahrazují rozhodování prací – místo otázky „co mám napsat“ přichází úkol, který lze splnit za dvacet minut.

Kde se práce nejčastěji zasekne

První slabé místo je začátek. Prázdný projekt nabízí příliš mnoho možností a žádný důvod vybrat jednu z nich. Druhé je přechod od nápadu ke skladbě: smyčka zní dobře, ale chybí druhá část, a tak se donekonečna ladí zvuk bicích. Třetí je dokončování, kdy skladba existuje celá, jenže se stále mění detaily. Každé místo chce jiný postup, proto se vyplatí nejdřív pojmenovat, o které jde.

Považuji za nejčastější příčinu míchání dvou činností, psaní a hodnocení. Kdo při hraní první verze zároveň posuzuje, jestli je dost dobrá, zahodí většinu materiálu dřív, než ho stihne rozvinout. Proto je dobré je oddělit časově: jeden blok jen na sbírání nápadů bez mazání, druhý, nejlépe jiný den, jen na výběr.

Užší úkol a časový limit

Úkol „napsat píseň“ je příliš velký na jedno sezení. Úkol „napsat osm taktů basové linky v C dur na 100 úderů za minutu“ se dá splnit. Čím přesněji je práce vymezená, tím méně rozhodnutí zbývá. Mezi producenty elektronické hudby je rozšířená hra s tvrdými pravidly: skladba jen z jednoho samplu, jen ze tří stop, jen ze zvuků nahraných v kuchyni. Výsledek nemusí být k vydání; jeho účelem je vrátit do práce pohyb.

Časový limit dělá totéž z druhé strany. Dvacet minut na časovači znamená, že není čas ladit dozvuk na malém bubnu, a pozornost se přesune k tomu, co nést musí – k melodii, rytmu a formě. Doporučila bych na konci limitu vždy uložit a vyexportovat, i když je výsledek hrubý, protože deset krátkých skic za týden dá víc použitelného materiálu než jedna rozdělaná skladba, na které se týden nic nezměnilo.

Pro zaseknutí ve smyčce existuje jednoduchý postup. Smyčku zkopírujte za sebe na délku celé skladby, tedy zhruba na tři minuty, a pak z ní jen ubírejte: v úvodu nechte dva nástroje, v první sloce vypněte bicí, před refrénem udělejte takt ticha. Forma tak vznikne odečítáním z hotového materiálu a nic nového se psát nemusí. Jak s vypínáním stop pracovat dál, ukazuje článek o tom, jak aranžmá skladby staví dynamiku od sloky k refrénu.

Jiný nástroj, jiné ladění, jiné místo

Ruce si pamatují oblíbené hmaty. Kytarista sáhne po stejných akordech v první poloze, klavírista po stejných rozkladech, a nové nápady zní jako ty staré. Změna nástroje tuto paměť obejde. Kytarista u kláves nezná zkratky, hledá tóny jeden po druhém a dojde k intervalům, které by na hmatníku nezahrál. Podobně funguje přeladění kytary, například do otevřeného ladění DADGAD, kde běžné prstoklady dávají nečekané souzvuky.

Kdo skládá v počítači, může změnit pořadí kroků. Začíná-li pokaždé bicími, zkusí začít zpívanou melodií nahranou na telefon; začíná-li akordy, zkusí napřed text. Sama bych z těchto změn zvolila nejdřív výměnu nástroje, protože účinkuje hned a nevyžaduje nic dalšího než ochotu hrát chvíli pomalu a neobratně. Pomáhá i přesun pracovního místa: s akustickou kytarou a papírem mimo dosah obrazovky odpadá pokušení otevírat nové pluginy.

Referenční skladba jako šablona formy

Práce s referencí neznamená opisovat melodii ani harmonii. Znamená vypůjčit si kostru. Vyberte skladbu ve svém žánru a zapište si, kolik taktů má úvod, sloka a refrén, kdy nastupují bicí, kde je nejtišší místo a kolik nástrojů hraje v jednotlivých částech. Vznikne mapa, do které doplníte vlastní materiál. Rozhodnutí o délce a pořadí částí, která při bloku zdržují nejvíc, jsou tím vyřešená předem.

Jiný způsob je vzít z reference jediný parametr – tempo, rytmický vzorec bicích nebo délku frází zpěvu – a všechno ostatní udělat po svém. Dobře slouží i náhodný podnět zvenčí: slovo vybrané naslepo z knihy jako název, případně karta s pokynem. Hudebník Brian Eno s výtvarníkem Peterem Schmidtem k tomu účelu vydali sadu karet Oblique Strategies, z nichž každá nese krátkou výzvu ke změně postupu. Když chybí slova, dá se stejně mechanicky postupovat u textu; cvičení s obrazy a přízvukem popisuje článek o tom, jak napsat text písně.

Rutina, která nestojí na inspiraci

Pravidelnost má jednu praktickou výhodu: odstraňuje rozhodování, jestli dnes skládat. Krátký blok ve stejnou hodinu a se stejným začátkem funguje lépe než dlouhé sezení jednou za čas. Za sebe bych dala přednost dvaceti minutám denně před třemi hodinami v sobotu, protože po dni se navazuje snadno, kdežto po týdnu se půl hodiny jen vzpomíná, kde práce skončila.

Navazování usnadní poznámka na konci každého bloku: jedna věta o tom, co udělat příště, například „dopsat basu do refrénu“. Další den se začíná hotovým úkolem, ne prázdnou obrazovkou. Stejně užitečná je šablona projektu s připravenými stopami a oblíbenými zvuky, aby prvních deset minut nepadlo na nastavování.

První krok ještě dnes

Otevřete nejstarší rozpracovanou skicu, nastavte časovač na dvacet minut a splňte jediný úkol: zkopírujte smyčku na délku tří minut a vyznačte úvod, dvě sloky, dva refrény a závěr pouhým vypínáním stop. Výsledek vyexportujte a napište si jednu větu na zítřek. Širší postup od prvního motivu po celou formu shrnuje přehled o skládání písní ve chvíli, kdy nápad nepřichází.

Zdroje

• Dennis DeSantis: Making Music – 74 Creative Strategies for Electronic Music Producers, Ableton
• Brian Eno, Peter Schmidt: Oblique Strategies – sada karet s pracovními podněty
• Ableton: Live Reference Manual, kapitoly o šablonách projektu a aranžovacím okně
• Sound on Sound: články o dokončování skladeb a práci s referenčními nahrávkami