Aranžmá skladby a hledání prostoru mezi nástroji

Aranžmá skladby rozhoduje o tom, který nástroj hraje co, v jaké poloze a kdy mlčí. Prostor mezi nástroji vzniká třemi způsoby: rozdělením do výškových pásem, rozdělením v rytmu a rozdělením v čase, tedy podle částí formy. Když dva nástroje hrají ve stejné poloze stejný rytmus ve stejnou chvíli, splývají a žádný mix to nespraví. Většinu problémů proto řeší vypnutí nebo přesunutí stopy, ne další efekt.

Frekvenční pásma a jejich obsazení

Slyšitelné spektrum lze pro účely aranže rozdělit zhruba na čtyři patra. Dole, přibližně do 250 Hz, leží basová kytara a velký buben. Nad nimi až někam ke 2 kHz je střed, kde se potkávají kytary, klavír, malý buben a základ lidského hlasu. Mezi 2 a 5 kHz sídlí srozumitelnost zpěvu a atak většiny nástrojů. Nejvýš jsou činely, vzdušnost hlasu a lesk akustických nástrojů.

Nejvíc se tlačí střed, protože tam chce být skoro každý. Pomáhá změna polohy: když kytara hraje akordy u nultého pražce, klavír může přejít o oktávu výš a hrát jen dva tóny místo plných akordů. Levá ruka klavíristy v kapele s baskytarou obvykle jen zdvojuje bas a zahušťuje spodek. Doporučila bych ji v takovém obsazení úplně vynechat, protože spodní pásmo snese čistě jen jeden melodický nástroj a baskytara ho obslouží lépe.

Co nevyřeší poloha, lze později doladit ekvalizérem, ale jen v malé míře. Jak na to, popisuje článek o tom, jak má vypadat ekvalizace nástrojů, aby se v mixu nepřekrývaly. Považuji ekvalizér za opravu a rozložení poloh za prevenci: zářez na 300 Hz kytaře trochu uleví, ale přesun doprovodu o oktávu vytvoří místa mnohem víc a nic nestojí.

Rytmický prostor a role nástrojů

Stejně jako výšky se dělí i čas uvnitř taktu. Dva nástroje ve stejném pásmu se snesou, pokud nehrají ve stejných okamžicích: kytara s důrazem na druhou a čtvrtou dobu a klavír s akordem na první době si nepřekážejí, i když leží blízko sebe. Bas se obvykle váže na velký buben. Když jejich údery padají společně, spodek působí pevně; když každý hraje jiný vzorec, rozpadá se.

Užitečné je dívat se na nástroje podle role, ne podle názvu. V literatuře o mixu se běžně rozlišuje pět prvků: základ tvořený basou a bicími, plocha z dlouhých tónů, rytmický prvek jdoucí proti základu, hlavní linka a výplně, které odpovídají v mezerách hlavní linky. Tatáž kytara může být v jedné písni plochou a v jiné rytmem. Praktické pravidlo říká, že posluchač najednou pohodlně sleduje nejvýš čtyři takové prvky. Sama bych si proto u každé části písně vypsala, kdo kterou roli zrovna drží; když jsou u jedné role tři jména, dvě z nich jsou navíc.

Výplně mají ještě jedno pravidlo: nehrají přes zpěv. Kytarová odpověď patří do pauzy mezi verši, ne pod slova. Pokud zpěvák frázuje hustě a pauzy nenechává, výplně je lepší vypustit úplně.

Ubírání jako hlavní nástroj aranžéra

Domácí produkce svádí k vrstvení, protože další stopa nic nestojí. Výsledkem bývá aranž, která je od první doby plná a nemá kam růst. Účinnější je postup opačný: nahrát všechno, co vás napadne, a pak postupně ztlumovat stopy a poslouchat, jestli něco chybí. Stopa, jejíž ztlumení nikdo nepozná, do skladby nepatří. Stopa, po jejímž ztlumení se skladba pročistí, tam nepatří tím spíš.

Totéž platí uvnitř akordů. Plný šestihlasý kytarový akord a plný klavírní akord dohromady znamenají desítky současně znějících tónů, z nichž většina se zdvojuje. Když kytara zahraje jen horní tři struny a klavír tercii se septimou, harmonie zůstane úplná a vznikne místo pro zpěv. Výběr akordů a jejich obratů s tím úzce souvisí; vychází z něj text o tom, jak fungují běžné akordové postupy.

Dynamika formy od sloky k refrénu

Refrén zní velký jen tehdy, když je sloka menší. Hlasitost na to nestačí, rozhoduje hustota a šířka. První sloka může stát na zpěvu, basu a jednom doprovodném nástroji. Před refrénem se přidá rytmický prvek nebo se bicí přesunou z ráfku na plný malý buben. V refrénu nastoupí plocha, zdvojený zpěv a činely. Druhá sloka se nevrací na úroveň první, ale o stupeň nad ni, aby skladba nepůsobila, že začíná znovu.

Mezihra bývá nejlepším místem pro kontrast opačným směrem. Vypnout bicí a bas na čtyři nebo osm taktů je silnější efekt než jakýkoli přidaný zvuk, protože poslední refrén po takovém propadu vyzní jako největší místo skladby, i když v něm hrají stejné stopy jako předtím. Za sebe bych do každé aranže zařadila aspoň jedno místo, kde téměř nic nehraje, protože bez něj nemá posluchač s čím hlasité části srovnat.

K šířce přispívá i rozmístění ve stereu. Bas, velký buben a hlavní zpěv zůstávají uprostřed, dva doprovodné nástroje ve stejném pásmu lze poslat každý na jednu stranu. Je to ale až doplněk – aranž, která funguje jen díky panoramě, se při poslechu z jednoho reproduktoru telefonu rozsype.

Kontrola aranže před mixem

Vyexportujte skladbu v monu a pusťte ji potichu z malého reproduktoru. Zapište si, ve kterých místech nerozumíte zpěvu, a v nich hledejte nástroj, který hraje ve stejné poloze a ve stejném rytmu jako hlas. Ten přesuňte, zjednodušte nebo vypněte. Pak si na papír nakreslete formu a ke každé části připište počet znějících stop; čísla by měla směrem k poslednímu refrénu růst a aspoň jednou výrazně klesnout. Pokud jsou všude stejná, vraťte se k písni samotné a k tomu, jak je rozvržená – s tím pomůže přehled o skládání písní a jejich formě.

Zdroje

• Bobby Owsinski: The Mixing Engineer's Handbook, kapitola o prvcích aranžmá
• Mike Senior: Mixing Secrets for the Small Studio, Focal Press
• Sound on Sound: série článků o aranžování a produkci
• Audio Engineering Society: AES Journal a konferenční příspěvky k maskování ve spektru