Text písně, který nezní jako deníkový zápis

Text písně přestane znít jako deníkový zápis ve chvíli, kdy pocit nepojmenovává, ale ukazuje na něčem, co se dá vidět, slyšet nebo vzít do ruky. Deník říká „je mi smutno a chybíš mi“. Píseň řekne „tvůj hrnek pořád stojí u dřezu“ a smutek si posluchač doplní bez nápovědy. K tomu se přidávají tři řemeslné věci: slova musí sedět do rytmu, refrén má nést jedinou myšlenku a text se musí umět krátit.

Konkrétní obraz místo pojmenování pocitu

Abstraktní slova jako láska, samota nebo svoboda jsou pro každého posluchače trochu jiná a žádný obraz nevyvolají. Předmět, místo nebo drobný děj ano. Místo „čekám dlouho a marně“ zkuste „třetí tramvaj odjela a lavička je pořád mokrá“. Věta nic nevysvětluje, a přesto je z ní jasné, že někdo nepřišel.

Osvědčená pomůcka je projít smysly. Ke každé sloce si na okraj napište, co je v ní vidět, co slyšet, co cítit na kůži. Doporučila bych do každé sloky dostat aspoň dva takové detaily, protože jeden se snadno ztratí mezi obecnými větami a teprve dva vytvoří scénu. Detail přitom nemusí být vznešený; obyčejné věci jako klíče, účtenka nebo rozbitý zip fungují lépe než hvězdy a oceán.

Přízvuk a délka slabik rozhodují o zpívatelnosti

Čeština má přízvuk na první slabice slova. Hudební takt má těžké a lehké doby, a když přízvučná slabika padne na lehkou dobu, slovo zní pokřiveně, i když je text na papíře v pořádku. Jednoslabičná předložka navíc přízvuk přebírá: říkáme „na stole“, ne „na stole“. Řada veršů, které se špatně zpívají, má chybu právě tady.

Druhou zvláštností je délka samohlásek, která na přízvuku nezávisí. Dlouhá slabika na krátké notě se zpěvákovi do pusy nevejde a krátká slabika natažená přes celý takt zní nepřirozeně. Sama bych každý verš nejdřív zarecitovala do metronomu a teprve potom ho zpívala; kde se zadrhne řeč, zadrhne se i zpěv. Pomáhá také spočítat slabiky: pokud má první verš sloky osm slabik a odpovídající verš druhé sloky jedenáct, melodie se bude muset lámat.

Refrén unese jednu myšlenku

Sloka vypráví a přidává nové informace, refrén se vrací a pokaždé říká totéž. Proto by měl jít shrnout jednou větou, ideálně tou, která je zároveň názvem písně. Hodí se ji umístit na začátek nebo na konec refrénu, kde ji melodie nejvíc zvýrazní. Považuji za chybu cpát do refrénu další děj: posluchač ho uslyší třikrát nebo čtyřikrát a při každém opakování má poznat známé místo, ne luštit nové souvislosti.

Dobře funguje, když se význam refrénu mění podle sloky, která mu předchází. Věta „nech rozsvíceno“ znamená po první sloce o odchodu z domu něco jiného než po druhé sloce o návratu. Slova zůstávají, posouvá se jejich smysl, a píseň díky tomu někam dojde. Jak text rozvrhnout do formy a kde vzít první větu, když žádná není, popisuje přehled o skládání písní ve chvíli, kdy nápad nepřichází.

Rým má sloužit obsahu, ne ho diktovat

Nejčastější past je verš napsaný jen proto, aby se rýmoval s předchozím. Pozná se podle toho, že by ho bez rýmu nikdo neřekl. Čeština k tomu svádí gramatickými rýmy typu „chodila – nosila“ nebo „bolest – radost“, které vznikají samy ze stejných koncovek a zní lacině. Zajímavější je spojit slova různých slovních druhů, například „potmě – pro mě“.

Úplný rým není povinný. Asonance, tedy shoda samohlásek při různých souhláskách, jako „okno – mokro“, drží verše pohromadě a nechává mnohem větší výběr slov. Za sebe bych sáhla po asonanci vždy, když přesný rým nutí změnit to, co chci říct, protože posluchač nepřesnou shodu odpustí snáz než větu, která nedává smysl. Mění se i rozvržení: sdružený rým AABB působí uzavřeně a písničkově, střídavý ABAB plyne volněji a verš bez rýmu na konci sloky vytvoří napětí před refrénem.

Vypravěč, čas a škrtání

Deník se píše v první osobě a v minulém čase. Píseň má víc možností. Oslovení „ty“ vtáhne posluchače do rozhovoru, třetí osoba vytvoří odstup a dovolí vyprávět příběh, který není váš. Přítomný čas dělá z textu děj, který se odehrává právě teď. Důležité je zvolenou osobu a čas držet; přeskakování mezi „já“ a „on“ v jedné sloce posluchače zmate.

Poslední fáze je krácení. První verze bývá delší, než melodie unese, a obsahuje verše, které jen opakují předchozí. Užitečný test je zakrýt každý verš a zeptat se, jestli sloka bez něj přijde o informaci. Pokud ne, verš může pryč. Stejně tak lze vyřadit výplňková slova jako „tak“, „jen“ nebo „už“, pokud tam jsou jen kvůli počtu slabik. Jak se délka frází promítá do harmonie pod nimi, ukazuje článek o tom, jak pracovat s akordovými postupy.

Cvičení pro příští text

Vezměte jednu větu, která pojmenovává pocit, a napište k ní pět konkrétních obrazů, každý z jiného smyslu. Vyberte dva nejsilnější a postavte z nich čtyřverší. Zarecitujte ho do metronomu na 80 úderů za minutu, podtrhněte přízvučné slabiky a zkontrolujte, že padají na první a třetí dobu. Nakonec škrtněte jedno slovo v každém verši a přečtěte výsledek nahlas – většinou je kratší verze ta lepší.

Zdroje

• Pat Pattison: Writing Better Lyrics, Writer's Digest Books
• Sheila Davis: The Craft of Lyric Writing, Writer's Digest Books
• Josef Brukner, Jiří Filip: Poetický slovník, Mladá fronta
• Ústav pro jazyk český AV ČR: Internetová jazyková příručka, heslo o slovním přízvuku