Skládání písní ve chvíli, kdy nápad nepřichází

Skládání písní nestojí na čekání, až se nápad dostaví bez přičinění. Když nepřichází, pomáhá udělat z otevřené otázky „co napsat“ úzký úkol: určit tóninu, tempo, formu a jeden výchozí prvek a pracovat jen s nimi. Píseň se totiž skládá z několika vrstev – textu, melodie, harmonie, rytmu a aranžmá – a začít lze od kterékoli z nich. Kdo uvízne u jedné, může nastoupit jinými dveřmi.

Začít od omezení, ne od prázdné stránky

Prázdný projekt v nahrávacím programu nabízí všechny tóniny, všechna tempa a tisíce zvuků, a právě proto se v něm těžko dělá první krok. Omezení počet rozhodnutí zmenší na únosnou míru. Stačí si předem určit tři věci: tóninu C dur, tempo 90 úderů za minutu a rozsah melodie do jedné oktávy. Najednou není co vybírat a zbývá jen hrát.

Doporučila bych si omezení zapsat dřív, než vezmete do ruky nástroj, protože pravidlo vymyšlené za pochodu se velmi snadno poruší. Dobře fungují i tvrdší mantinely: melodie jen z pěti tónů pentatoniky, sloka na dvou akordech, text bez jediného přídavného jména. Hotová skladba se jimi řídit nemusí, slouží jen k tomu, aby vznikl první materiál, se kterým se dá dál pracovat.

Čtyři místa, odkud může píseň vyrůst

Prvním východiskem je text. Jedna věta, která dobře zní nahlas, už v sobě nese rytmus i přibližnou délku frází a melodie se k ní hledá snáz než k tichu. Jak takovou větu postavit, aby v ní byl obraz a ne jen sdělení, rozebírám v článku o tom, jak napsat text písně, který nezní jako deníkový zápis.

Druhým východiskem je harmonie. Čtyři akordy ve smyčce vytvoří podklad, nad kterým se dá broukat tak dlouho, dokud se některá fráze neuchytí. V C dur jsou po ruce postupy jako I–V–vi–IV nebo I–vi–IV–V; jak se od sebe liší a jak je obměnit, popisuje text věnovaný tomu, které akordové postupy fungují napříč žánry.

Třetí možností je rytmus. Bicí smyčka nebo jen vytleskaný vzorec určí, kam padnou důrazy, a melodie i text se pak tomuto vzorci přizpůsobují. Čtvrtou možností je samotný zvuk: jeden výrazný rejstřík syntezátoru, podladěná kytara nebo klavír hraný jen v nejvyšší oktávě. Barva nástroje často napoví tempo i náladu dřív než jakákoli teorie.

Melodie se opírá o rytmus řeči

Nejspolehlivější cesta k melodii vede přes mluvené slovo. Když větu několikrát přečtete nahlas, uslyšíte, kde hlas stoupá, kde klesá a které slabiky jsou delší. Tento obrys stačí zvětšit: stoupání převést na krok o tercii nebo kvartu, dlouhou slabiku na delší notu. Čeština má přízvuk na první slabice slova, takže slova přirozeně začínají na těžké době a předložka přebírá přízvuk následujícího slova.

Považuji za užitečnější napsat krátký motiv a třikrát ho obměnit než hledat dlouhou melodii najednou. Motiv o třech až pěti tónech se dá zopakovat, posunout o stupeň výš, rytmicky zhustit nebo obrátit, a z těchto obměn vznikne celá sloka. Posluchač si navíc pamatuje opakování; melodie, ve které se nic nevrací, mu v hlavě nezůstane.

Forma pomáhá poznat, co ještě chybí

Většina písní si vystačí s několika stavebními díly: slokou, refrénem, případně předrefrénem a mezihrou, v anglické terminologii označovanou jako bridge. Sloka přináší nové informace, refrén opakuje hlavní myšlenku, mezihra nabízí kontrast. Když si formu nakreslíte jako řadu obdélníků, okamžitě vidíte, který je prázdný, a místo neurčitého „nevím, jak dál“ máte konkrétní úkol – třeba osm taktů druhé sloky.

Refrén by se měl od sloky lišit aspoň ve dvou parametrech. Může ležet výš, mít delší noty, začínat na jiném akordu nebo zhustit doprovod. O tom, jak tento rozdíl podpořit nástroji a kdy některý z nich naopak vypnout, píšu v textu o tom, jak aranžmá skladby hledá prostor mezi nástroji. Sama bych formu řešila hned po prvním hotovém úseku, ne až na konci: osmitaktový nápad bez představy o celku se obvykle jen donekonečna přehrává.

Nedodělky jako sklad součástek

Rozpracované skici nejsou neúspěchy, ale zásoba. Sloka, ke které chybí refrén, může posloužit jako mezihra jiné písně; refrén bez sloky může dostat nový text. Aby to šlo, musí být nedodělky k nalezení. Vyplatí se je ukládat s názvem, který obsahuje tóninu a tempo, například „C dur 90 sloka kytara“. Dva úseky ve stejné tónině a podobném tempu jdou spojit během pár minut, zatímco soubor nazvaný „nový nápad 7“ nikdo znovu neotevře.

Když se mě někdo ptá, co s šuplíkem plným začátků, radím projít ho jednou za čas celý a u každé skici si poznamenat jedinou věc, která v ní stojí za záchranu. Zbytek lze bez výčitek smazat. Pokud se rozpracované věci hromadí delší dobu a žádná se nehýbe, jde už o jiný problém než o chybějící nápad; řemeslné způsoby, jak takový tvůrčí blok rozhýbat, mají vlastní článek.

Úkol na dnešní půlhodinu

Nastavte si časovač na třicet minut a zapište tři omezení: tóninu, tempo a nástroj. Prvních deset minut hrajte ve smyčce čtyři akordy a broukejte nad nimi beze slov. Dalších deset minut vyberte jedinou frázi, která se vám vrací, a třikrát ji obměňte. Posledních deset minut všechno nahrajte na telefon od začátku do konce, i s chybami. Nahrávku pojmenujte tóninou a tempem a pusťte si ji až druhý den – s odstupem se pozná, který z těch tří motivů unese celou píseň.

Zdroje

• Luděk Zenkl: ABC hudební nauky, Editio Bärenreiter Praha
• Jack Perricone: Melody in Songwriting – Tools and Techniques for Writing Hit Songs, Berklee Press
• Pat Pattison: Writing Better Lyrics, Writer's Digest Books
• Dennis DeSantis: Making Music – 74 Creative Strategies for Electronic Music Producers, Ableton