Akustická kytara vhodná pro domácí nahrávání

Akustická kytara vhodná pro domácí nahrávání má masivní vrchní desku, spíš menší až střední tělo, dobře seřízenou intonaci a čerstvé struny. Snímá se mikrofonem, ne vestavěným snímačem. Výchozí poloha mikrofonu je u dvanáctého pražce ve vzdálenosti dvaceti až třiceti centimetrů. Drahý nástroj není podmínkou, víc rozhodne příprava a pár centimetrů v umístění mikrofonu.

Masivní deska, nebo laminát

Zvuk akustické kytary vzniká hlavně kmitáním vrchní desky. Deska z jednoho kusu masivního dřeva, nejčastěji smrku nebo cedru, kmitá volněji než laminát slepený z několika vrstev a vydává bohatší spektrum vyšších harmonických. Mikrofon tento rozdíl zachytí zřetelněji, než jak je slyšet z místa hráče.

Laminát má jiné přednosti. Méně reaguje na změny vlhkosti a teploty a snese hrubší zacházení. Běžná je kombinace masivní desky s laminovanými luby a zadní deskou, kterou považuji pro domácí nahrávání za rozumný střed: to hlavní pro zvuk nástroj má a nevyžaduje tolik hlídání. Celomasivní kytara potřebuje stálejší prostředí, výrobci obvykle doporučují relativní vlhkost kolem 45 až 55 procent.

Jak tvar těla mění místo kytary v mixu

Velké tělo typu dreadnought dává silné basy a hodně hlasitosti. Při hraní u ohně je to výhoda, před mikrofonem v malém pokoji často potíž, protože nízké kmitočty se slévají s ozvěnou místnosti a v nahrávce zabírají prostor baskytaře i zpěvu. Menší tvary, označované jako koncertní, auditorium nebo OM, mají vyrovnanější spektrum se zřetelnými středy.

Pro doprovod, který má v písni sedět pod zpěvem, bych zvolila menší tělo, protože se mu při mixu nemusí tolik ubírat basy. Dreadnought má své místo tam, kde kytara hraje sama nebo má nést celý rytmus. Obecnější hlediska velikosti a krku shrnuje průvodce výběrem kytary podle stylu hraní.

Proč mikrofon zní jinak než vestavěný snímač

Většina elektroakustických kytar má pod kobylkou piezoelektrický snímač. Ten nesnímá vzduch, ale tlak strun v jednom místě nástroje. Výsledkem je tvrdý nástup tónu a zvuk, kterému chybí dřevo a prostor. Na pódiu je to přijatelná cena za odolnost proti zpětné vazbě, v nahrávce to slyší i netrénované ucho.

Mikrofon zachytí celý nástroj i s kusem místnosti. Na akustickou kytaru se nejčastěji používá kondenzátorový mikrofon s malou membránou, který věrně přenáší rychlé nástupy tónů, velkomembránový kondenzátor ale poslouží také. Signál ze snímače se přesto vyplatí nahrát souběžně do druhé stopy. Jako hlavní zvuk nahrávky neobstojí, podle mě se ale hodí jako pojistka: přimíchaný potichu pod mikrofon dodá zřetelnost úhozu a nepřenáší hluk z ulice.

Mikrofon u dvanáctého pražce a jeho varianty

Ozvučný otvor svádí k tomu namířit mikrofon přímo do něj. Právě tam je ale nejvíc basové rezonance těla a nahrávka duní. Osvědčené výchozí místo je proti dvanáctému pražci, případně proti místu, kde se krk spojuje s tělem, s mikrofonem lehce natočeným k otvoru. Vzdálenost dvacet až třicet centimetrů dává vyvážený poměr strun a těla.

Odtud se ladí posunem. Směrem k otvoru přibývá basů, směrem k hlavě ubývá těla a přibývá zvuků prstů na strunách. Blíž k nástroji roste podíl basů vlivem efektu blízkosti u směrových mikrofonů, dál se víc uplatní místnost. Druhý mikrofon mířící za kobylku na spodní část desky přidá šířku, nese však riziko fázových posunů. Začala bych s jedním mikrofonem a druhý přidala teprve tehdy, když je jasné, co v nahrávce chybí.

Na místnosti záleží víc, než se čeká. Hráč by neměl sedět čelem těsně k holé zdi ani uprostřed prázdného pokoje. Koberec, pohovka a knihovna za mikrofonem odvedou kus práce.

Příprava nástroje a zkušební záběr

Staré struny znějí v nahrávce matně a žádný ekvalizér jim jas nevrátí. Výměna den nebo dva před natáčením dá strunám čas se usadit; jak sadu vybrat, popisuje text o materiálech a tloušťkách kytarových strun. Ladit je třeba před každým záběrem, protože pod teplem rukou struny povolují.

Mikrofon slyší i to, co hráč nevnímá: vrzající židli, knoflík košile o lub, dech a přehmaty po ovinutých strunách. Proto radím nahrát nejprve třicet vteřin zkušebního záběru a poslechnout si ho ve sluchátkách dřív, než se začne natáčet naostro. Pak posuňte mikrofon o deset centimetrů k hlavě kytary, nahrajte totéž znovu a obě verze porovnejte. Tenhle jednoduchý pokus naučí o zvuku konkrétního nástroje v konkrétním pokoji víc než jakékoli obecné schéma a zabere pět minut.

Zdroje

• Shure – Microphone Techniques for Recording, příručka mikrofonních technik
• Taylor Guitars – technické listy k vlhkosti a péči o akustické kytary
• Audio Engineering Society – publikace k mikrofonním technikám pro akustické nástroje
• Sound on Sound – články o nahrávání akustické kytary
• C. F. Martin & Co. – příručka k péči o akustické kytary