Kytarové struny a intervaly, po kterých je měnit

Kytarové struny se nemění podle kalendáře, ale podle stavu. Dosluhují ve chvíli, kdy zní matně, hůř drží ladění a ve vyšších polohách přestávají ladit. Při každodenním hraní k tomu obvykle dojde za jeden až dva měsíce, při občasném za čtvrt až půl roku. Jde o orientační údaje, protože životnost závisí na potu rukou, vlhkosti vzduchu, stylu hry i na tom, jestli jsou struny potažené.

Čísla na obalu a co říkají o tloušťce

Tloušťka strun se udává v tisícinách palce. Označení 010 tedy znamená strunu o průměru deset tisícin palce, což je asi čtvrt milimetru. Sada se pojmenovává podle nejtenčí struny, případně podle obou krajních: zápis 010–046 popisuje běžnou sadu pro elektrickou kytaru, 009–042 sadu o stupeň tenčí a 011–049 silnější. U westernových kytar jsou obvyklé sady silnější, typicky 012–053, lehčí variantou je 011–052.

Tenčí struny mají při stejném ladění menší tah. Snáz se mačkají a vytahují, znějí o něco tenčeji a při tvrdém úhozu dřív drnčí. Silnější sada dá plnější tón a delší dozvuk, vyžaduje ale víc síly a lépe snáší podladění. Začínajícím doporučuji na elektrickou kytaru sadu 009 nebo 010 a na westernovou 011, protože první měsíce rozhoduje, jestli prsty vydrží půlhodinu cvičení, ne odstín barvy tónu.

Změna tloušťky není jen věc pocitu. Jiný tah změní prohnutí krku a u plovoucího tremola jeho polohu, takže po přechodu na jinou sadu je namístě projít kontrolu krku, dohmatu a intonace.

Materiály pro elektrickou, westernovou a klasickou kytaru

Struny pro elektrickou kytaru musí být z feromagnetického materiálu, jinak by je magnetický snímač nezachytil. Nejrozšířenější je ocelové jádro s ovinem z poniklované oceli, které dává vyvážený zvuk. Ovin z čistého niklu zní tepleji a měkčeji, nerezová ocel jasněji a pod prsty drsněji.

U westernových kytar se zvuk šíří akusticky, a tak ovin tvoří slitiny mědi. Bronz označovaný 80/20 zní zpočátku velmi jasně a poměrně rychle se zakulatí. Fosforový bronz je o něco teplejší a jas si drží déle. Na kytaru určenou k nahrávání bych zvolila fosforový bronz právě proto, že se jeho zvuk mezi prvním a desátým dnem mění méně; širší souvislosti jsou v článku o tom, jak připravit akustickou kytaru na nahrávání.

Klasická kytara má tři melodické struny z nylonu nebo fluorokarbonu a tři basové z jemných vláken ovinutých postříbřeným měděným drátem. Místo tloušťky se u nich uvádí tah, obvykle střední, tvrdý a velmi tvrdý. Kovové struny na klasickou kytaru nepatří, její konstrukce na jejich tah není stavěná.

Potažené struny a jejich kompromis

Potažené struny mají na povrchu velmi tenkou vrstvu polymeru, která brání potu a nečistotám dostat se mezi závity ovinu. Právě tam totiž struna stárne nejrychleji: nánosy ji zatíží a utlumí vyšší harmonické. Potažená sada si proto jas udrží znatelně déle než nepotažená.

Kompromis je v pocitu a ve zvuku. Povrch je hladší, prsty po něm kloužou snáz a méně pískají při přehmatech, někomu ale připadá kluzký. Zvuk nové potažené struny bývá nepatrně méně jiskřivý. Považuji je za dobrou volbu pro lidi, kterým se ruce hodně potí, a pro nástroje, na které se hraje jen občas, protože tam nepotažená struna zestárne dřív korozí než hraním.

Podle čeho poznat, že sada dosluhuje

Prvním znakem je zvuk. Basové struny ztratí zvonivost, tón rychleji odezní a akordy splývají. Druhým je ladění: stará struna se natahuje nerovnoměrně a po chvíli hraní ujede. Třetí znak je nejspolehlivější a dá se změřit ladičkou. Když tón zmáčknutý na dvanáctém pražci neodpovídá flažoletu na témže místě, ačkoli kytara dříve ladila, struna už nemá po délce stejnou hmotnost.

Zbytek prozradí oči a prsty. Ovin tmavne, hladké struny ztrácejí lesk a na dotek jsou drsné. Na spodní straně, kde struna dosedá na pražce, se dají nahmatat drobné plošky. U klasické kytary odcházejí basové struny dřív než melodické, které vydrží i několikanásobně déle, a proto se prodávají také samostatné sady basů.

Orientační intervaly podle způsobu hraní

Kdo hraje denně hodinu a déle, mění nepotažené struny zhruba jednou za měsíc až dva. Při hraní několikrát týdně vychází výměna na dva až tři měsíce, u svátečního hraní na čtvrt až půl roku. Potažené sady tyto doby prodlužují. Před nahráváním nebo koncertem se struny mění bez ohledu na stáří, ideálně den či dva předem, aby se stihly usadit a přestaly povolovat.

Životnost se dá levně prodloužit. Podle mě nejvíc udělá obyčejný návyk umýt si před hraním ruce a po hraní přejet struny suchým hadříkem, a to i zespodu. Speciální přípravky na struny jsou příjemný doplněk, bez základního otření ale mnoho nezmění.

Jak si najít vlastní rytmus výměny

Při příští výměně si na obal od strun napište datum a nechte ho v pouzdře. Jednou týdně pak ladičkou porovnejte flažolet a zmáčknutý tón na dvanáctém pražci struny G, která u elektrické kytary odchází mezi prvními. Jakmile se začnou rozcházet, znáte svůj skutečný interval lépe než z jakékoli tabulky. Sama bych struny neměnila po jedné podle toho, která praskla: nová struna vedle pěti starých zní cize a celek neladí barevně. Pokud teprve zvažujete, na jakém nástroji začít, pomůže přehled typů kytar a jejich strun pro začátečníky.

Zdroje

• D'Addario – String Tension Guide, technický přehled průměrů a tahů strun
• Elixir Strings (W. L. Gore & Associates) – technické informace k potaženým strunám
• Ernie Ball – přehled materiálů a tlouštěk strun pro elektrické a akustické kytary
• Savarez – technické listy ke strunám pro klasickou kytaru