Hudební teorie pro samouky: co se naučit jako první

Hudební teorie se samoukovi nejlépe učí v tomto pořadí: rytmus, noty, stupnice, intervaly a teprve potom akordy. Každý krok stojí na předchozím a žádný z nich není velký. Základy, se kterými se dá domluvit s ostatními hráči a rozumět běžnému zápisu písničky, zaberou týdny pravidelné krátké práce, ne roky.

Teorie přitom není soubor pravidel, co se smí a nesmí. Je to pojmenování věcí, které už v hudbě slyšíte. Kdo hraje podle ucha, většinu z nich používá, jen pro ně nemá slova.

Proč začínat rytmem, a ne akordy

Většina samouků začne akordy, protože s nimi jde nejrychleji doprovodit písničku. Rozumím tomu, přesto bych začala rytmem. Špatný tón ve správný čas posluchač často přejde, kdežto správný tón ve špatný čas rozhodí celou kapelu. A rytmus se dá cvičit úplně bez nástroje, tleskáním a počítáním.

K začátku stačí tři věci: vědět, co je doba a takt, umět nahlas počítat čtvrťové a osminové noty a udržet tempo s metronomem. Jak se liší čtyřčtvrťový takt od tříčtvrťového a šestiosminového a jak se počítá synkopa nebo triola, rozebírám v článku o tom, jak fungují doby, metrum a počítání nahlas.

Noty jako společný zápis, ne podmínka hraní

Bez not se hrát dá a spousta dobrých muzikantů to tak dělá. Jakmile ale chcete použít učebnici, etudu nebo part od někoho jiného, je notový zápis nejpřesnější způsob, jak předat výšku i délku tónu najednou. Tabulatura pro kytaru ukáže, kam položit prst, ale rytmus v ní často chybí.

Na začátek není nutné číst z listu. Stačí pasivní znalost: poznat houslový a basový klíč, pomalu si odpočítat tón na lince a vědět, jak dlouho trvá nota půlová a jak dlouho osminová. Díky tomu, že rytmus už znáte, zbývá naučit se jen výšky. Podrobně to popisuje text o tom, jak se čte notová osnova, klíče, délky not a pomlky, včetně české zvláštnosti s tóny h a b.

Stupnice jako zásoba tónů pro melodii

Stupnice odpovídá na otázku, které tóny k sobě v dané skladbě patří. Z dvanácti tónů v oktávě jich durová nebo mollová stupnice vybírá sedm a ten výběr se řídí pevným vzorcem celých tónů a půltónů. Kdo vzorec zná, postaví si stupnici od kteréhokoli tónu a nemusí se učit dvanáct různých prstokladů nazpaměť bez souvislosti.

Podle mě stačí na začátek tři až čtyři stupnice, které opravdu používáte, třeba C dur, G dur, a moll a e moll. Důležitější než jejich počet je umět říct, proč je v G dur fis a ne f. Stavbu obou tónorodů, tři podoby mollové stupnice a stručně i kvintový kruh najdete v článku, který vysvětluje, jak jsou postavené stupnice dur a moll.

Intervaly jako měřítko vzdálenosti mezi tóny

Interval je vzdálenost dvou tónů. Zní to suše, jenže právě intervaly spojují všechno ostatní: stupnice je řada sekund, akord je sloupec tercií a melodie je sled skoků a kroků, které se dají pojmenovat. Hráč, který slyší kvintu a tercii, si akordy písničky odposlechne mnohem rychleji než ten, kdo zkouší jeden hmat po druhém.

Vyplatí se učit se je dvojím způsobem zároveň, počítáním půltónů na nástroji a poslechem. Přehled od primy po oktávu s počtem půltónů i rozdělením na konsonance a disonance obsahuje článek o tom, jak intervaly od sekundy po oktávu znějí a jak je poznat.

Akordy až nakonec, protože se skládají z předchozího

Durový kvintakord tvoří první, třetí a pátý tón durové stupnice, tedy velká tercie a nad ní malá. Mollový má pořadí tercií obrácené. Kdo zná stupnice a intervaly, tuhle větu pochopí napoprvé a akord C dur si z tónů c, e, g složí bez tabulky hmatů. Kdo je nezná, musí se každý akord naučit zvlášť jako obrázek.

Stejně se odvodí i akordy, které k sobě v jedné tónině patří. Na prvním, čtvrtém a pátém stupni durové stupnice stojí durové kvintakordy, v C dur tedy C, F a G. S těmi třemi se dá doprovodit překvapivě velká část lidových i populárních písní. Považuji tohle za okamžik, kdy se teorie začne samoukovi vracet, protože hledání akordů přestane být hádání.

Jak teorie zrychluje domluvu ve zkušebně

Nejvíc času teorie ušetří tam, kde hraje víc lidí dohromady. Věta „refrén je v G dur, čtyři takty na každý akord, na konci dva takty pauza“ nahradí několik minut ukazování hmatů a přehrávání nahrávky. Zpěvačka, které je píseň vysoko, řekne „o velkou sekundu níž“ a všichni vědí, že se z G dur stává F dur.

Stejně to funguje při opravování chyb. „Ve třetím taktu nastupuješ o osminu dřív“ je pokyn, podle kterého lze něco změnit. „Nějak ti to utíká“ takovým pokynem není.

Za sebe bych teorii neoddělovala od hraní. Každý nový pojem si hned zahrajte na nástroji a najděte ve skladbě, kterou právě cvičíte. Jako první krok si vezměte jednu píseň, kterou umíte, a zkuste o ní říct tři věci: v jakém je taktu, v jaké tónině a kterým stupněm stupnice začíná melodie. Co z toho nedokážete určit, tím začněte.

Zdroje

• Luděk Zenkl: ABC hudební nauky, Editio Bärenreiter Praha
• Jaroslav Kofroň: Učebnice harmonie, Editio Bärenreiter Praha
• Rámcový vzdělávací program pro základní umělecké vzdělávání, Výzkumný ústav pedagogický v Praze
• Open Music Theory, otevřená vysokoškolská učebnice hudební teorie