Noty a notová osnova: klíče, délky not a pomlky

Noty zapisují dvě věci najednou: svislá poloha na osnově říká, jak vysoko tón zní, a tvar noty říká, jak dlouho trvá. Notová osnova má pět linek a čtyři mezery, počítají se zdola nahoru a klíč na jejím začátku určuje, který tón na které lince leží. Bez klíče je osnova jen mřížka bez významu.

Pět linek a klíč, který jim dává jména

Houslový klíč se jmenuje také klíč G, protože jeho spirála obtáčí druhou linku a na ní leží tón g1, tedy g nad středním c. Od něj se dá odpočítat všechno ostatní. Na linkách leží zdola e1, g1, h1, d2 a f2, v mezerách f1, a1, c2 a e2. V houslovém klíči se píší party pro zpěv, housle, flétnu, kytaru a pravou ruku klavíru.

Basový klíč je klíč F. Jeho dvě tečky svírají čtvrtou linku, na které leží malé f, tedy f pod středním c. Linky zdola nesou tóny G, H, d, f a a, mezery A, c, e a g. Používá ho baskytara, kontrabas, violoncello, pozoun a levá ruka klavíru.

Začala bych jedním klíčem podle nástroje a druhý přidala až ve chvíli, kdy první čtete bez odpočítávání. Učit se oba současně vede k tomu, že se tóny pletou, protože stejná linka znamená v každém klíči něco jiného.

Pomocné linky nad osnovou a pod ní

Tóny, které se na pět linek nevejdou, se píší na krátké pomocné linky. Nejznámější je střední c neboli c1. V houslovém klíči leží na první pomocné lince pod osnovou, v basovém na první pomocné lince nad osnovou. Je to tentýž tón a právě v něm se oba klíče potkávají, což je dobře vidět v klavírním partu se dvěma osnovami nad sebou.

Od celé noty k šestnáctinové

Délky not vznikají postupným půlením. Celá nota je prázdná hlavička bez nožičky a ve čtyřčtvrťovém taktu trvá čtyři doby. Půlová má prázdnou hlavičku s nožičkou a trvá dvě doby. Čtvrťová má hlavičku plnou a trvá jednu dobu. Osminová přidává k nožičce praporek a vejdou se dvě na dobu, šestnáctinová má praporky dva a na dobu jsou čtyři.

Několik osminových nebo šestnáctinových not za sebou se místo praporků spojuje trámcem. Trámce obvykle seskupují noty po dobách, takže už z obrázku poznáte, kde doba začíná. Podle mě je to nejužitečnější vodítko pro čtení rytmu a vyplatí se ho hledat dřív, než začnete počítat jednotlivé noty. Jak se délky skládají do taktů a jak je počítat nahlas, popisuje článek věnovaný tomu, jak pracuje rytmus a takt.

Tečka u noty a ligatura

Tečka za hlavičkou prodlužuje notu o polovinu její hodnoty. Půlová s tečkou tedy trvá tři doby a vyplní celý tříčtvrťový takt, čtvrťová s tečkou trvá dobu a půl. Ligatura, obloučkem spojené dvě noty stejné výšky, délky sčítá a používá se hlavně tam, kde má tón přeznít přes taktovou čáru.

Pomlky se počítají stejně jako znějící tóny

Každá délka noty má svou pomlku. Celá pomlka je obdélníček zavěšený pod čtvrtou linkou, půlová stejný obdélníček ležící na třetí lince. Čtvrťová připomíná klikatou čáru, osminová má jeden háček a šestnáctinová dva. Celá pomlka se navíc běžně píše do taktu, ve kterém hráč mlčí celou dobu, i když takt není čtyřčtvrťový.

Začátečníci pomlky často zkracují, protože ticho působí jako chyba. Radím počítat je nahlas stejně důsledně jako noty. Nástup po pomlce patří k nejčastějším místům, kde se souhra rozejde.

Křížek, béčko a odrážka

Posuvky mění výšku tónu o půltón. Křížek zvyšuje a k názvu tónu přidává příponu -is, z f je fis, z c je cis. Béčko snižuje a přidává příponu -es, z d je des, z g je ges. Výjimky jsou tři: snížené e se jmenuje es, snížené a je as a snížené h je b. Odrážka předchozí posuvku ruší.

Posuvka napsaná přímo před notou platí pro danou výšku do konce taktu. Posuvky hned za klíčem tvoří předznamenání a platí po celou skladbu ve všech oktávách. Počet křížků nebo béček v předznamenání zároveň napovídá tóninu, což souvisí s tím, jak se staví durové a mollové stupnice.

České H a B proti anglickému B a B♭

V češtině se po německém vzoru jmenuje sedmý tón stupnice C dur h a jeho snížená podoba b. Angličtina říká témuž tónu B a sníženému B♭ (B flat). Stejné písmeno tak v obou systémech označuje tóny vzdálené o půltón.

V notách se nic neplete, tam je poloha na osnově jednoznačná. Problém nastává u akordových značek. Akord zapsaný v anglickém zpěvníku nebo na zahraničním webu jako B je česky H dur, Bm je h moll a B♭ je české B dur. České zpěvníky většinou píší H a B, jenže ne všechny. Za spolehlivou kontrolu považuji okolní akordy: objeví-li se B vedle E a F♯, jde téměř jistě o anglický zápis a hraje se H dur.

Na první procvičení si vezměte jednoduchou melodii v houslovém nebo basovém klíči a tužkou si nad prvních osm taktů napište názvy tónů. Pak je přehrajte bez dívání na popisky. Další krok v pořadí, v jakém dává hudební teorie samoukům smysl, jsou stupnice.

Zdroje

• Luděk Zenkl: ABC hudební nauky, Editio Bärenreiter Praha
• Martin Vozar: Hudební nauka pro základní umělecké školy, nakladatelství Talacko
• Jaroslav Kofroň: Učebnice intonace a rytmu, Editio Bärenreiter Praha
• Slovník české hudební kultury, Editio Supraphon