Syntezátor hardwarový, nebo softwarový plugin

Hardwarový syntezátor i softwarový plugin dělají totéž: vytvářejí zvuk z oscilátorů, tvarují ho filtrem a řídí obálkami. Liší se hlavně tím, jak se ovládají a jak se s nimi pracuje ve skladbě. Zvukový rozdíl existuje, ale v hotovém mixu bývá menší, než se v diskusích tvrdí, a pro první kroky je plugin rozumnější volba.

Jak v syntezátoru vzniká tón

Nejrozšířenější je subtraktivní syntéza. Oscilátor vyrobí průběh bohatý na vyšší harmonické, typicky pilu nebo obdélník, a filtr z něj část spektra odebere. Dolní propust s nastavitelnou mezní frekvencí a rezonancí je důvod, proč tentýž oscilátor zní jednou temně a podruhé ostře.

Obálka ADSR určuje vývoj tónu v čase čtyřmi údaji: náběhem, poklesem, úrovní držení a dozvukem po puštění klávesy. Jedna obvykle řídí hlasitost, druhá otevírání filtru. LFO je pomalý oscilátor, který není slyšet, ale periodicky hýbe jiným parametrem – výškou vzniká vibrato, hlasitostí tremolo, filtrem známé „kvákání“.

FM syntéza na to jde jinak: jeden oscilátor rychle moduluje frekvenci druhého a výsledkem jsou kovové, zvonivé barvy, které filtrem nevyrobíte. Proslavil ji digitální nástroj Yamaha DX7 z osmdesátých let. Wavetable syntéza zase plynule přechází mezi uloženými tvary vlny, takže se barva mění i u drženého tónu. Začala bych přesto u subtraktivní syntézy, protože její signálová cesta je čitelná a totéž uspořádání najdete ve většině ostatních nástrojů.

Co je na analogovém hardwaru opravdu slyšet

Analogové oscilátory nejsou dokonale stabilní. Ladění se mírně mění s teplotou a součástky mají výrobní tolerance, takže dva hlasy nikdy nezní úplně shodně a akord se jemně vlní. Software tyto odchylky modeluje a u běžných basů a ploch to dělá přesvědčivě.

Zřetelnější bývá rozdíl při silné rezonanci filtru a při přebuzení, kde se obvody chovají složitěji. Řada hardwarových syntezátorů je ovšem digitálních a počítají zvuk podobně jako plugin, jen ve vlastním procesoru. Byla bych proto opatrná s tvrzením, že hardware automaticky zní lépe; záleží na konkrétní konstrukci, ne na tom, jestli má nástroj krabici.

Knoflíky proti automatizaci v projektu

Na hardwaru má každá důležitá funkce vlastní ovladač. Otočíte dvěma knoflíky naráz a slyšíte výsledek dřív, než o něm začnete přemýšlet. Považuji právě tuhle bezprostřednost za hlavní důvod k pořízení hardwaru, protože vede k nastavením, která by člověk myší cíleně nehledal.

Plugin ve formátu VST nebo AU běží uvnitř nahrávacího programu. Jeho nastavení se uloží spolu s projektem a po měsíci se otevře přesně ve stejném stavu. Každý parametr lze automatizovat křivkou a nástroj spustit na několika stopách současně, pokud to výkon počítače dovolí. Hardware naproti tomu zahraje v jednu chvíli jednu roli a počet hlasů je dán konstrukcí – monofonní nástroj akord nezahraje vůbec.

S fyzickým nástrojem přibývá i práce kolem. Potřebuje volný vstup na zvukové kartě, kabely a místo. Jeho zvuk je nutné nahrát jako audio, a co je jednou nahráno, se už neladí tak snadno jako MIDI stopa. Dá se to brát i jako výhoda, protože vás to nutí rozhodnout se a pokračovat. Noty do něj posíláte buď z programu, nebo přímo z klaviatury; propojení přes USB a DIN popisuje průvodce výběrem a zapojením MIDI kláves.

Kdy plugin stačí a kdy má hardware své místo

Většina nahrávacích programů obsahuje aspoň jeden subtraktivní syntezátor a ten na pochopení základů bohatě stačí. Podle mě je užitečnější znát do hloubky jeden nástroj než přepínat předvolby ve dvaceti, protože oscilátor, filtr a obálka fungují všude stejně a naučené se přenáší.

Hardware začne dávat smysl ve chvíli, kdy víte, jaký typ zvuku tvoříte nejčastěji a co vám na práci s myší vadí. Dívala bych se pak hlavně na rozvržení panelu: kolik funkcí má vlastní knoflík a kolik se jich schovává v menu. Nástroj s hlubokým menu se v praxi ovládá podobně jako plugin, jen na menším displeji. Jiný případ je hraní naživo nebo skládání bez počítače, kde bývá praktičtější groovebox, který spojuje zvukový zdroj se sekvencerem.

Cvičení na jeden večer s jediným oscilátorem

Otevřete libovolný subtraktivní plugin a najděte výchozí prázdný zvuk, často označený „Init“. Nechte znít jen jednu pilu, mezní frekvenci filtru stáhněte dolů a obálce filtru nastavte krátký pokles s nulovou úrovní držení – vznikne úderná basa. Potom prodlužte náběh a dozvuk hlasitostní obálky a ze stejného základu je plocha.

Když si každou změnu zkusíte zvlášť, začnete v předvolbách číst, proč znějí tak, jak znějí. Zvuk pak nechte hrát v opakovaném motivu a měňte filtr za chodu; jak takový motiv postavit, ukazuje text o tom, jak sekvencer skládá smyčky z kroků.

Zdroje

• Sound on Sound, seriál Synth Secrets (Gordon Reid)
• Ableton, Learning Synths – interaktivní výklad oscilátorů, filtrů a obálek
• Yamaha, DX7 Owner's Manual – popis FM syntézy s operátory
• Steinberg, dokumentace k rozhraní VST 3
• Apple, dokumentace k formátu Audio Units