Nahrávání vokálu a chyby, které slyší každý posluchač

Nahrávání vokálu se nejčastěji pokazí na čtyřech místech: zpěvák stojí pokaždé jinak daleko od mikrofonu, záznam je přebuzený, do stopy se dostanou rány od explozivních souhlásek a v nahrávce je slyšet místnost. Všechny čtyři chyby vznikají před stisknutím tlačítka záznamu a dodatečně se opravují špatně nebo vůbec.

Vzdálenost od mikrofonu a proximity efekt

Směrové mikrofony, tedy například ty s ledvinovou charakteristikou, zesilují nízké frekvence, když se k nim zdroj zvuku přiblíží. Jev se jmenuje proximity efekt a vyplývá z principu, na kterém směrová kapsle pracuje. Mikrofony s kulovou charakteristikou ho nemají. V praxi to znamená, že zpěvák, který se během fráze naklání dopředu a dozadu, mění barvu hlasu od slova ke slovu – jednou je plný a temný, o takt dál tenký.

Jako výchozí bod se hodí vzdálenost zhruba patnáct až dvacet centimetrů, což je přibližně rozpětí dlaně s roztaženými prsty. Blíž má hlas víc basů a intimnější charakter, dál je vyrovnanější, ale přibývá v něm zvuku místnosti. Doporučila bych zvolit jednu vzdálenost pro celou skladbu a označit si místo páskou na podlaze, protože rozdíl mezi dvěma záznamy pořízenými v jiný den se pak nemusí dohánět ekvalizérem.

Pop filtr a souhlásky, které dělají rány

Hlásky „p“ a „b“ vypouštějí krátký proud vzduchu. Když narazí přímo na membránu, vznikne hluboká rána, která nemá s hlasem nic společného. Pop filtr, tedy napnutá tkanina nebo kovová síťka před mikrofonem, tento proud rozbije a zvuk propustí. Umístěte ho několik centimetrů před kapsli, ne těsně na ni. Zároveň poslouží jako doraz, který zpěvákovi nedovolí přiblížit se víc, než má.

Pěnový návlek dodávaný k mikrofonu dělá podobnou práci hůř. Je určený hlavně proti proudění vzduchu venku a na silné explozivy při zpěvu zblízka často nestačí.

Sykavky se řeší polohou mikrofonu dřív než pluginem

Sykavky, tedy „s“, „š“, „c“ a „č“, mají energii soustředěnou vysoko, obvykle někde mezi pěti a osmi kilohertzi, a šíří se z úst úzkým paprskem dopředu. Proto pomůže mikrofon pootočit o několik stupňů mimo osu úst nebo ho posunout trochu výš a namířit lehce dolů. Hlas se změní jen nepatrně, ostrost sykavek klesne znatelně.

Za sebe bych tuhle úpravu zkusila vždy dřív, než sáhnu po de-esseru, protože každý zásah do výšek bere hlasu i srozumitelnost. Co zbude, srovná de-esser v mixu. Je to v podstatě kompresor reagující jen na úzké pásmo, takže pro něj platí totéž co pro každou kompresi: méně bývá lépe.

Dech ze stopy nevystřihujte. Stačí ho ztišit, protože vokál úplně bez nádechů působí nepřirozeně.

Úroveň záznamu s rezervou místo honby za silným signálem

Digitální záznam nemá měkký strop. Jakmile signál přesáhne 0 dBFS, špičky se oříznou a vznikne zkreslení, které žádný nástroj spolehlivě neodstraní. Rada nahrávat co nejsilněji pochází z doby pásků a šestnáctibitových převodníků. Při záznamu ve 24 bitech je šum převodníku tak nízko, že rezerva nic nestojí.

Zesílení na vstupu nastavte tak, aby nejhlasitější místa dosahovala přibližně k −12 dBFS a nikdy se nepřiblížila k nule. Zkoušku udělejte na nejsilnějším refrénu, ne na první sloce – při ostrém záznamu se zpěvák obvykle opře víc než při zkoušce. Podle mě je tichý záznam s velkou rezervou vždy lepší volba než ten těsně pod stropem, protože ztišenou stopu v mixu snadno zesílíte, kdežto oříznutou frázi je nutné nazpívat znovu.

Místnost v nahrávce a jak ji omezit

Odraz od holé stěny, okna nebo desky stolu dorazí do mikrofonu o zlomek sekundy později než přímý hlas a smíchá se s ním. Výsledkem je dutý, krabicový zvuk, který z nahrávky nejde vyjmout. Dozvuk se do suchého vokálu přidá kdykoli, opačně to neplatí.

Pomáhá postavit se dál od stěn, ne do rohu, a mít za zády měkkou plochu: těžký závěs, plnou knihovnu, pověšenou deku. Ledvinový mikrofon je nejméně citlivý zezadu, takže nejvíc odrazů zachytí z prostoru za zpěvákem. Proto má větší smysl tlumit stěnu za jeho zády než stěnu za mikrofonem.

Více průchodů a skládání výsledné stopy

Místo jednoho dokonalého pokusu nahrajte tři až čtyři celé průchody a výslednou stopu z nich poskládejte. Většina nahrávacích programů k tomu má funkci označovanou jako comping, která záznamy řadí pod sebe do pruhů. Střihy veďte do pauz nebo těsně před začátek slova, nikdy doprostřed samohlásky, a nádech nechávejte ze stejného průchodu jako frázi, která po něm následuje. Zvolila bych spíš méně střihů s drobnou nepřesností než dokonale poskládanou stopu po slabikách, protože výraz jedné souvislé fráze se z kousků složit nedá.

Před dalším nahráváním si udělejte tříminutový test: nazpívejte nejhlasitější refrén, podívejte se, kam dosáhly špičky, a pusťte si záznam ve sluchátkách bez doprovodu. Rány, sykavky i místnost v něm uslyšíte hned a čistou stopu pak bude jednodušší zasadit při mixování celé skladby, kde se s ní bude dobře pracovat i při hledání místa ekvalizérem.

Zdroje

• Shure: Microphone Techniques for Recording (vzdělávací publikace výrobce)
• Shure: Microphone Basics – Proximity Effect (vzdělávací materiál)
• David Miles Huber, Robert E. Runstein: Modern Recording Techniques (Focal Press)
• Sound on Sound: Recording Vocals – technické články redakce